C?l Zero

„Jak'e bylo Reidiggerovo kryc'i jm'eno?“ zeptal se Reid tise. T'emer ho ta ot'azka bolela. Alan Reidigger byl Kentuv nejleps'i pr'itel – ne, pomyslel si Reid, byl to muj nejleps'i pr'itel – a nekonecne vern'y clovek. Jedin'ym probl'emem bylo, ze si o nem Reid skoro nic nepamatoval. Vsechny vzpom'inky na Reidiggera zmizely po implantac'i pametov'eho supresoru, kter'y mu Alan zajistil.

„Nepamatujes si to?“ Maria se nad tou myslenkou mile usm'ala. „Alan ti dal prezd'ivku Zero, vedel jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Boze muj, na tu noc jsem nevzpom'inala roky. Byli jsme v Ab'u Dhab'i, mysl'im, vraceli jsme se z operace a opili se v nejak'em hotelov'em baru. Rekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se r'ik'a m'istu, kde vybuchla atomov'a bomba, protoze jsi za sebou vetsinou nech'aval pekn'y binec. To se pak zkr'atilo jen na Zero a to ti zustalo. A ty jsi mu r'ikal –“

Zazvonil telefon a prerusil jej'i vypr'aven'i. Reid se instinktivne pod'ival na svuj vlastn'i mobil, kter'y lezel na stole, a cekal, ze na displeji uvid'i Mayino c'islo.

„Jen klid,“ rekla, „to jsem j'a. Proste to ignoruj…“ Pod'ivala se na svuj telefon a oboc'i se j'i znepokojene st'ahlo. „Vlastne, tohle je z pr'ace. Vterinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Jej'i zasmusil'y pohled se zvedl a setkal se s Reidov'ym. D'ivala se mu do oc'i a oblicej se j'i jeste v'ic stahoval. At uz j'i ten druh'y clovek r'ikal cokoliv, ocividne to nebylo nic dobr'eho. „Rozum'im. Dobre. D'iky.“ Zavesila.

„Vypad'as ustarane,“ poznamenal. „J'a v'im, j'a v'im, nemuzes mluvit o pr'aci a tak –“

„Utekl,“ zaseptala. „Ten zabij'ak ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven pred ani ne hodinou.“

„Rais?“ rekl Reid ohromene. Na cele mu okamzite vyrazil studen'y pot. „Jak?“

„Nezn'am podrobnosti,“ rekla chvatne a strcila telefon zp'atky do psan'icka. „Mrz'i me to, Kente, ale mus'im j'it.“

„Jasne,“ rekl tise. „Rozum'im.“ Po pravde se s'am c'itil na m'ile daleko od jejich 'utuln'eho stolku v mal'e restauraci. Ten zabij'ak, kter'eho Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakr'at – byl st'ale nazivu a ted i na svobode.

Maria vstala a nez odesla, naklonila se pres stul a pritiskla sv'e rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale ted, povinnost vol'a.“

„Jiste,“ rekl. „Bez a najdi ho. A Mario? Bud opatrn'a. Je nebezpecn'y.“

„To j'a taky.“ Mrkla na nej a spesne vysla ven z restaurace.

Reid tam dlouhou chv'ili s'am jen tak sedel. Kdyz prisla serv'irka, ani neslysel, co r'ikala. Jen neurcite m'avl rukou, aby j'i dal najevo, ze je v por'adku. K tomu vsak mel daleko. Ani nec'itil ten z'avan nostalgie, kdyz ho Maria pol'ibila. Jedin'e, co c'itil, byl uzel strachu, kter'y se mu stahoval v brise.

Muz, kter'y veril, ze jeho osudem je zab'it Kenta Steela, utekl.

P'AT'A KAPITOLA

Adrian Cheval byl navzdory tomu, ze vecer jiz znacne pokrocil, st'ale vzhuru. Sedel na stolicce v kuchyni a zamlzen'yma ocima z'iral do notebooku, kter'y mel pred sebou, zat'imco jeho prsty divoce pob'ihaly po kl'avesnici.

Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a uslysel, jak z podkrov'i sch'az'i Claudette. Jej'i bos'e nohy tise tapkaly po kobercem potazen'ych schodech. Jejich byt v Marseille byl mal'y ale 'utuln'y a nach'azel se na konci tich'e ulice pouh'ych pet minut chuze od pobrez'i.

Jen o chv'ili pozdeji perifern'im viden'im zahl'edl jej'i drobnou figuru a ohnive rud'e vlasy. Polozila mu ruce na ramena a prejela s nimi nahoru a pak dolu po jeho hrudi, az j'i hlava spocinula na jeho lopatk'ach. „Mon ch'eri,“ zapredla. „L'asko. Nemuzu sp'at.“

„Ani j'a ne,“ odpovedel tise francouzsky. „Mus'im toho hodne dodelat.“

Jemne ho kousla do usn'iho lalucku. „Povez mi o tom.“

Adrian uk'azal na monitor, na kter'em byla vyobrazen'a cyklick'a dvousroubovice RNA varioly major – viru, kter'y vetsina lid'i znala pod n'azvem prav'e nestovice. „Tenhle druh ze Sibire je… neuveriteln'y. Nikdy jsem nic takov'eho nevidel. Podle m'ych v'ypoctu bude jeho virulence ohromn'a. Jsem presvedcen, ze jedin'a vec, kter'a mu mohla zabr'anit ve vyhlazen'i lidstva pred tis'ici lety, byla doba ledov'a.“

„Novodob'a Potopa.“ Claudette mu tise vzdychla do ucha. „Za jak dlouho to bude pripraven'e?“

„Mus'im tenhle druh zmutovat a z'aroven zachovat jeho stabilitu a s'ilu,“ vysvetlil. „Nic jednoduch'eho, ale je to nezbytn'e. WHO jiste z'iskala vzorky toho sam'eho viru pred peti mes'ici; nepochybuji, ze uz pracuj'i na vakc'ine, pokud ji uz nedokoncili. N'as virus mus'i b'yt dostatecne unik'atn'i na to, aby na nej jejich vakc'ina nefungovala.“ Takov'y proces se naz'yval smrt'ic'i mutagenez'i. Slo o manipulaci s RNA vzorku viru, kter'e z'iskal na Sibiri, aby zv'ysil virulenci a sn'izil inkubacn'i dobu. Podle sv'ych v'ypoctu Adrian predpokl'adal, ze m'ira mortality zmutovan'eho viru variola major muze dos'ahnout az osmasedmdes'ati procent – coz bylo t'emer trikr'at tolik, co dok'azaly prirozene se vyskytuj'ic'i prav'e nestovice, kter'e byly Svetovou zdravotnickou organizac'i vym'yceny v roce 1980.

Po sv'em n'avratu ze Sibire Adrian nejdr'ive navst'ivil Stockholm a pouzil obcanku zesnul'eho studenta Renaulta, aby se dostal do univerzitn'ich budov, kde se ujistil, ze vzorky byly behem jeho pr'ace neaktivn'i. Nemohl se vsak pod identitou nekoho jin'eho zdrzovat dlouho, takze ukradl vesker'e nezbytn'e vybaven'i a vr'atil se do Marseille. Svou laborator si zalozil v nepouz'ivan'em sklepe pod obchodem jednoho krejc'iho tri bloky od jejich bytu; ten mil'y star'y krejc'i veril, ze Adrian byl genetik, zkoumal lidskou DNA a nic jin'eho, a Adrian nech'aval dvere zamcen'e na visac'i z'amek, kdyz tam zrovna nebyl.

„Im'am Khalil bude m'it radost,“ vydechla mu Claudette do ucha.

„Ano,“ souhlasil Adrian tise. „Bude m'it radost.“

Vetsina zen by pravdepodobne nebyla zrovna nadsen'a, kdyby zjistila, ze jejich druh'a polovicka pracuje se substanc'i natolik tekavou, jako je prudce nakazliv'y druh prav'ych nestovic – ale Claudette nebyla jako vetsina zen. Byla vysok'a pouh'ych sto sedes'at dva centimetru a vedle Adrianovy sto osmdes'at centimetru vysok'e postavy vypadala drobne. Jej'i vlasy mely barvu ohne a oci mela hlubok'e a zelen'e jako ta nejhusts'i dzungle, se vznetlivou jiskrou.

Poznali se teprve pred rokem, kdyz byl Adrian 'uplne na dne. Pr'ave ho vyloucili ze Stockholmsk'e univerzity za pokus o z'isk'an'i vzorku vz'acn'eho enteroviru; toho sam'eho, kter'y teprve o p'ar t'ydnu dr'ive ukoncil zivot jeho matky. V t'e dobe byl Adrian odhodlan'y – dokonce posedl'y – vyvinout l'ek, aby uz nikdo netrpel tak jako ona. Ale na fakulte ho odhalili a n'asledne vyloucili.

Claudette ho nasla v zapadl'e ulici v kaluzi vlastn'iho zoufalstv'i a zvratku, pusoben'im alkoholu napul v bezvedom'i. Vzala ho domu, umyla ho a dala mu p'it. Druh'eho r'ana se Adrian probudil a uvidel na sv'e posteli sedet prekr'asnou zenu, kter'a mu s 'usmevem rekla: „V'im presne, co potrebujes.“

Otocil se na kuchynsk'e stolicce, by j'i byl tv'ar'i v tv'ar, a zacal j'i prej'izdet rukama po z'adech. I kdyz sedel, byl t'emer stejne vysok'y jako ona. „Je zaj'imav'e, ze jsi zm'inila Potopu,“ poznamenal. „V'is, nekter'i vzdelanci ver'i, ze Potopa sveta se skutecne stala, mozn'a dokonce pred zhruba sedmi az osmi tis'ici lety… coz je t'emer v t'e sam'e dobe, kdy vznikl tenhle druh viru. Mozn'a, ze Potopa byla jen metaforou a byl to pr'ave tenhle virus, kter'y ocistil svet od jeho hr'ichu.“