C?l Zero

V'ystrely byly hromov'e, ohlusuj'ic'i, ale v okruhu tis'icu kilometru nebyla z'adn'a ziv'a duse, kter'a by je slysela. T'emer z'adn'a.

Cicero st'al jako soln'y sloup, paralyzovan'y sokem a strachem. Renault behem pouh'ych sedmi vterin ukoncil zivot ctyr lid'i – pouh'ych sedm vterin, aby se v'yzkumn'e pracoviste promenilo v masovou vrazdu.

Postars'imu doktorovi se pod respir'atorem tr'asly rty, kdyz se snazil promluvit. Nakonec se mu podarilo vykoktat jedin'e slovo: „P-proc?“

Renaultuv ledov'y pohled byl netecn'y, lhostejn'y, jak'y jen pohled virologa muze b'yt. „Doktore,“ rekl m'irne, „d'ych'ate moc rychle. Sundejte si respir'ator, at neomdl'ite.“

Cicero d'ychal rychle a prer'yvane, takze mu respir'ator pomalu prest'aval stacit. Jeho pohled tekal mezi zbran'i, kterou Renault drzel ve svesen'e ruce u boku, a j'amou, ve kter'e ted lezel mrtv'y Dr. Scott. „J'a… nemuzu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respir'ator, znamenalo by to potenci'alne se vystavit nemoci. „Renaulte, pros'im…“

„Nejmenuji se Renault,“ rekl mlad'y muz. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jist'y Renault, vysokoskolsk'y student, kter'emu pridelili tuhle st'az. Ted je vsak mrtv'y. To jeho z'apis a dokumentaci jste cetl.“

Cicerovy krv'i podlit'e oci se jeste v'ic rozs'irily. Okraje viden'i se mu rozostrily, ztmavly a hrozilo, ze ztrat'i vedom'i. „J'a… J'a to nech'apu… proc?“

„Doktore Cicero. Sundejte si respir'ator. Pokud m'ate zemr'it, nedal byste prednost udelat to dustojne? S tv'ar'i odkrytou, m'isto schovanou pod maskou? Pokud ztrat'ite vedom'i, ujistuji v'as, ze se uz nikdy neprobud'ite.“

Cicero pozvedl ruku a roztresen'ymi prsty si st'ahl tesnou zlutou kapuci z prosedivel'ych vlasu. Pak uchopil respir'ator a oblicejovou masku a sundal si je. Pot, kter'y mu vyrazil na cele, okamzite zchladl a zamrznul.

„Chci, abyste vedel,“ rekl Francouz jm'enem Cheval, „ze si v'as i vas'i pr'ace skutecne v'az'im, Cicero. Nem'am z tohohle z'adn'e potesen'i.“

„Renaulte – nebo Chevale, at jsi, kdo jsi – poslouchej svuj rozum.“ Ted, kdyz nemel na obliceji masku s respir'atorem, zacala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mlad'ik mohl m'it ke sp'ach'an'i takov'eho zverstva jedinou motivaci. „At uz se chyst'as udelat cokoliv, pros'im, znovu to zvaz. Je to extr'emne nebezpecn'e –“

Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vedom, doktore. V'ite, tak'e jsem studoval na Stockholmsk'e univerzite a snazil se dodelat doktor'at. Minul'y rok jsem vsak udelal chybu. Padelal jsem univerzitn'i podpisy na z'adosti, abych se dostal ke vzorkum jednoho vz'acn'eho enteroviru. Zjistili to. A vyhodili me.“

„V tom pr'ipade… mi dovol, abych ti pomohl,“ z'adal Cicero nal'ehave. „Takovou z'adost bych mohl podepsat. Muzu ti pom'ahat ve tv'em v'yzkumu. Cokoliv, jen ne tohle –“

„Ve v'yzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o v'yzkum. Moji lid'e cekaj'i a nejsou zrovna trpeliv'i.“

Cicerovi se do oc'i nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobr'eho nevzejde. To v'is.“

„Nem'ate pravdu,“ rekl mlad'y muz. „Mnoho lid'i zemre, to ano. Ale zemrou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem leps'i budoucnosti.“ Cheval pohl'edl stranou. Nechtel toho mil'eho star'eho doktora zastrelit. „V jednom jste vsak mel pravdu. Moje Claudette je skutecn'a. A odloucen'i skutecn'e l'asku posiluje. Ted mus'im j'it, Cicero, stejne jako vy. Ale respektuji v'as a jsem ochotn'y splnit v'am posledn'i pr'an'i. Je neco, co byste chtel r'ict sv'e Phoebe? D'av'am v'am sv'e slovo, ze j'i tu zpr'avu doruc'im.“

Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Nen'i nic tak dulezit'eho, co bych j'i chtel r'ict, abych za n'i poslal monstrum, jako jsi ty.“

„Dobr'a tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbran a jedinkr'at vystrelil Cicerovi pr'imo doprostred cela. R'ana zapenila, star'y doktor zaklop'ytal vzad a svezl se na zem do mraziv'e tundry.

V neskutecn'em tichu, kter'e n'asledovalo, Cheval poklekl a zaseptal kr'atkou modlitbu. Pak se pustil do pr'ace.

Otrel ze zbrane svoje otisky a streln'y prach a mrstil ji do plynouc'i mraziv'e Kolymy. Pot'e svalil vsechna ctyri tela do j'amy k doktoru Scottovi. Pomoc'i lopaty a krump'ace pak str'avil devades'at minut t'im, ze jejich tela spolu s napul rozlozenou paz'i zakr'yval c'astecne zmrzlou zeminou. Cel'e m'isto vykop'avek uklidil, vyt'ahl ze zeme kuly a strhl ochrannou p'asku. Dal si na cas, pracoval peclive – nikdo se t'ym v'yzkumn'iku nepokus'i kontaktovat dals'ich osm nebo dvan'act hodin, a uplyne prinejmens'im cel'ych ctyriadvacet hodin, nez WHO na m'isto nekoho posle. Vysetrov'an'i pohrben'a tela pravdepodobne odhal'i, ale Cheval jim to nechtel ani v nejmens'im usnadnit.

Nakonec vzal dve ampulky se vzorky z napul rozlozen'e ruky a jednu po druh'e je opatrne zasunul do bezpecnostn'ich penov'ych obj'imek v nerezov'e vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobre vedom toho, ze kazd'a z lahvicek je naprosto smrt'ic'i. Pak zajistil ctyri prezky a odnesl vzorky zp'atky do t'aboriste.

V provizorn'im cist'em prostoru Cheval vstoupil do prenosn'e dekontaminacn'i sprchy. Z kazd'eho 'uhlu ho peclive ocistilo sest trysek s horkou vodou a vestaven'ym emulg'atorem. Jakmile mel tuhle c'ast za sebou, opatrne a metodicky ze sebe sloupl zlutou ochrannou kombin'ezu a nechal ji lezet na zemi ve stanu. Bylo docela mozn'e, ze v n'i zustaly jeho vlasy nebo sliny, identifikacn'i faktory – ale cekal ho jeste jeden krok.

V kufru Cicerova ter'enn'iho dz'ipu byly dva cerven'e kv'adrovit'e kanystry s benz'inem. Jemu bude stacit pouze jeden, aby se dostal zpet mezi lidi. Dals'i z nich peclive rozlil po cist'em prostoru, ctyrech neoprenov'ych stanech a pl'aten'em pr'istresku.

Pak je zap'alil. Plamen vyslehl rychle a okamzite a poslal k nebi cern'y, sloupec olejnat'eho d'ymu. Cheval s ocelovou krabickou nastoupil do dz'ipu a odjel. Nezrychlil, ani se nepod'ival do zpetn'eho zrc'atka na hor'ic'i are'al. D'aval si na cas.

Im'am Khalil na nej bude cekat. Ale mlad'y Francouz toho mel jeste spoustu na pr'aci, nez bude virus pripraven'y.

PRVN'I KAPITOLA

Reid Lawson uz asi podes'at'e za posledn'i dve minuty nahl'edl skrz zaluzie ve sv'e dom'ac'i pracovne. Zac'inal b'yt nerv'ozn'i; autobus mel prece uz d'avno prijet.

Jeho pracovna se nach'azela ve druh'em patre a byla nejmens'i ze tr'i pokoju jejich nov'eho domu na Spruce Street v Alexandrii ve st'ate Virginie. Byla to pr'ijemn'a zmena v porovn'an'i s jeho st'isnenou studovnou pripom'inaj'ic'i skr'in, kterou mel v Bronxu. Polovina vec'i byla vybalen'a; zbytek lezel v krabic'ich poh'azen'ych na podlaze. Jedin'e veci, na jejichz organizaci si udelal cas, byl jeho stul a poc'itac.

Reid si rekl, ze dnes, t'emer cel'y mes'ic pot'e, co se nastehovali, uz si d'a veci do por'adku a konecne si vsechno v pracovne vybal'i.

Nedostal se d'al nez k otevren'i jedn'e krabice. Ale byl to dobr'y zac'atek.

Autobus nikdy nem'a zpozden'i, pomyslel si. Vzdycky je tady mezi dvac'atou tret'i a dvac'atou p'atou minutou po tret'i hodine. A uz je patn'act tricet jedna.

Vol'am jim.

Popadl ze stolu telefon a vytocil Mayino c'islo. Behem vyzv'anen'i prech'azel z m'ista na m'isto a pokousel se neprem'yslen nad vsemi temi strasliv'ymi vecmi, kter'e se mohly jeho dcer'am na ceste ze skoly st'at.